Tma u Štěpánky: od pražského sklepa k domu se třemi prostory v Lysicích

Štěpánčin příběh začíná u její kamarádky Vandany. Po společném putování po Indii se Vandana dozvěděla o pobytech tibetských mnichů v temnotě, zatemnila svůj byt na pražském sídlišti a zůstala v něm jednadvacet dní. Neměla průvodce; jídlo si připravovala sama potmě.

Psal se rok 2003. Vandana pak zatemněnou část bytu začala poskytovat přátelům a známým. Štěpánka se k ní chtěla po návratu z jedné ze svých cest přidat, ale mezitím se dozvěděla, že její kamarádka zemřela.

Záměru se přesto nevzdala. Jako studentka VŠUP bydlela s přítelem v Dejvicích, kde měl dům pod zemí zvláštní místnost. Zavřela se do ní bez předchozích informací a bez opatrovníka; přítel jí jednou denně nosil jídlo. Právě po této vlastní zkušenosti napsala, že chce převzít Vandaninu pochodeň.

Začátek v Lysicích nebyl tichý ani uhlazený. Štěpánka si v rodné obci pronajala malou garsonku, zatemnila ji a první pobyty nabídla přátelům. Někteří v ní rovnou zůstali deset dní; stejně dlouhou zkušenost tam měla i ona sama.

Garsonka stála hned vedle autobusové zastávky, kde ráno křičeli školáci, a sousedila s masnou. Štěpánka tuto etapu sama označuje jako „punkovou dobu začátků“. Je to detail, který z příběhu odstraňuje pozdější nános romantiky: první Tma u Štěpánky nebyla dokonale izolovaná svatyně, ale improvizovaný prostor uprostřed běžného městečka.

Oficiální historie projektu dnes klade začátek provozu do roku 2009. Základní model už tehdy existoval: zatemněný prostor, člověk uvnitř a někdo venku, kdo zajišťuje jídlo a kontakt. Všechno ostatní — dům, zahrada i tři současné prostory — přišlo později.

V roce 2011 dostala Štěpánka od otce starý dům s věží nedaleko lysického zámku. Na zahradě stál nevyužitý domek. Podle jejího vyprávění bylo hned jasné, k čemu bude sloužit: stal se první skutečně samostatnou prostorou pro pobyt ve tmě.

Tehdy vzniklo také původní jméno projektu, Tma u Štědřicha. Šlo o spojení jmen Štěpánka a Oldřich, jejího tehdejšího manžela. Staré jméno dodnes přežívá v části článků a vzpomínek, i když současná prezentace používá jednodušší Tma u Štěpánky.

Zájem byl větší než kapacita zahradního domku. Štěpánka uvádí, že čekací doba tehdy dosahovala nejméně půl roku, a tak při rekonstrukci domu vznikly další prostory. U tří se projekt zastavil; další růst podle ní neplánoval, aby nebyl na úkor času a energie opatrovníka.

První roky provázela pobyty jen Štěpánka. Ve svém příběhu otevřeně píše, že práce opatrovníka nejde dělat bez přestávky celé roky: hosté potřebují péči i o víkendech a svátcích a provoz nepřestane jen proto, že člověk venku potřebuje vypnout.

Rozhodla se proto otevřít spolupráci dalším lidem. Dnešní oficiální stránky představují vedle Štěpánky také Danielu a Lenku; u Lenky uvádějí devět let práce v lysické tmě. Z původně osobního projektu tak postupně vznikl malý tým.

Tým se střídá, ale uprostřed jednoho pobytu se průvodce nemění. Provozovatel výslovně uvádí, že host má během svého týdne jednoho opatrovníka. Je to drobná organizační věta, která dobře ukazuje, co si projekt z původního osobního modelu ponechal i po rozšíření.

Rozhovor pro časopis Maitrea zachytil v roce 2013 čerstvou zkušenost autorky, kterou Štěpánka provázela sedmidenním pobytem. Měsíc po návratu psala bez jednoduchého verdiktu: někdy by se do tmy ráda vrátila, jindy „ani za zlaté tele“. Právě tahle rozpolcenost působí věrohodněji než uhlazená pochvala.

O pět let později zveřejnila Štěpánka rozhovor s Michalem, který v Lysicích strávil sedm týdnů. Byl to tehdejší rekord místa a pobytem ho provázel Libor, sám se zkušeností stejně dlouhého pobytu. Štěpánka byla v té době v Asii a s Michalem se setkala až později.

Tyto dva texty leží na opačných koncích stejného archivu: jeden zachycuje opatrné hodnocení po týdnu, druhý mimořádně dlouhou zkušenost. Společně ukazují, jak široké spektrum lidí a délek se za roky s lysickou tmou spojilo, aniž by z něj šlo udělat jeden univerzální závěr.

V prosinci 2023 pozvalo Štěpánku do rozhovoru Radio Prostor. Stanice ji představila jako průvodkyni, která pobyty Dotek přítomnosti v Lysicích pořádá patnáct let. Od první garsonky tak v té době uplynula celá jedna životní etapa.

Zvukový rozhovor je k tomuto příběhu vhodnější než další popis vybavení. Je v něm slyšet člověk, kolem kterého celý projekt vyrostl — se způsobem řeči a vlastním pohledem, které tabulka tří prostorů zachytit nemůže.

Dnešní Tma u Štěpánky je technicky mnohem připravenější než sklep v Dejvicích nebo garsonka u zastávky. Její vlastní historie ale zůstává překvapivě neuhlazená: začíná ztrátou blízké kamarádky, pokračuje improvizovaným pobytem a teprve potom se mění v dlouhodobě provozované místo. Právě tím se od běžného příběhu o vzniku ubytování liší.